Nutno hned na začátku přiznat, že jsem se nenechala s vozíkem vyzvednout před domovními dveřmi. Do končin, kde bydlím, nejezdí bezbariérové autobusy, a tak jsme si to s asistentem usnadnili srazem na zastávce metra Opatov. Jaké mě pak čekalo překvapení, když jsem zjistila, že není možné „jednoduše“ sjet do metra a pokračovat v cestě rovnou podzemní dráhou. Opatov totiž není bezbariérově vybaven, a tak jsem s asistentem musela počkat na nízkopodlažní autobus, abychom se přesunuli k vozíkem zdolatelnějšímu Chodovu.

Cesta metrem fungovala bez větších obtíží – i přes vrzavě skučivé plošiny, jejichž rychlosti pohybu by se mohl vysmát nejeden hlemýžď, a složité přestupy, které vás občas ženou ven z metra a po sto metrech zase dovnitř. Občas jsem se cítila poněkud nemístně – že se nechám vozit, aniž bych byla skutečně pohybově handicapovaná. Pocit své neodůvodněné rozpínavosti mě však zcela přešel těsně před koncem naší cesty. Plošina na Smíchovském nádraží byla rozbitá (údajně tamější běžná praxe), což by při dodržování všech regulí a předpisů mělo pro vozíčkáře správně znamenat, že se vrátí do metra, nechá se odvést na Butovice, a tam počká (pokud do té doby v toto roční období nezamrzne) na bezbariérový autobus jedoucí směrem Smíchov. Pracovnice metra se však velmi divila, že se bojíme pokuty za jízdu s vozíkem po eskalátorech. Obětavě řekla, že si nás „bere na triko“ a po jezdících schodech nás doprovodila vzhůru.

Cesta do práce mi trvala dvakrát tak déle než normálně. Kdybychom ji s asistentem absolvovali celou a dle předpisů, bylo by to několikanásobně delší. Ty necelé dvě hodiny na vozíku byly více než zajímavé. Poprvé jsem nemohla spěchat. Nemohla jsem ani plánovat, jak se nejrychleji dostanu z bodu A do bodu B. Navíc jsem byla odkázaná nejen na asistenta, ale i na rozmar a dobrou vůli širšího okolí – toho živého i mechanického.